18/2020

Verze pro tisk |

Už i učitelky prvního stupně ZŠ se ve své skupině na facebooku hádají, jak ve vlastivědě učit o konci druhé světové války a osvobození Československa.

Přihodím své dva zážitky ze včerejška.

Večer jsem si volal s naším okenským tatínkem, panem Koštejnem, mimo jiné členem Československé obce legionářské. Jeho mladoboleslavská jednota řeší obnovu pomníku, který leží mezi Okny a Oborou.

Zajímal jsem se o to, co se ve skutečnosti na tomto místě stalo. Poslal mi úryvky z nové publikace Jaroslava Beneše, který občas přispívá do diskusí v i-novinách, s názvem Z mého četnického života (Vzpomínky štábního strážmistra Břetislava Bečky). Aspoň kousek nabízím.

"Dne 13. května 1945 objevil Břetislav Bečka při hlídce v oblasti za hranicí bývalých Sudet, u obce Obora, v okrese Dubá, dvě skladiště pohonných látek a střeliva. Jednalo se o zásoby bývalé německé armády. Šlo o asi 50 sudů s naftou a petrolejem. Sudy ležely volně na kraji lesa zhruba 100 metrů od státní silnice na Doksy a Českou Lípu. Bečka sudy na obou skladištích prohlédl, aniž by zaznamenal nějakou závadu či skrytou léčku ..."

Asi tušíte, k čemu došlo.

"Následky výbuchu byly strašlivé. Celkem bylo usmrceno sedm mužů oddílu, některá těla byla úplně roztrhána. Tři příslušníci oddílu, včetně Břetislava Bečky, byli zraněni. V okamžiku výbuchu stál štábní strážmistr Bečka u nákladního automobilu, asi 4 metry od místa výbuchu ..."

Dodávám, že Bečka přežil. Zajímal jsem se, jak dopadl po komunistickém převratu. To pan Koštejn nevěděl. Právě mnoho lidí oddaných vlasti bylo najednou z hrdinů vězni. Znám to z vlastní rodiny. Manžel babiččiny sestry se zapojil do odboje v okolí Bělé. Díky konfidentovi skončil na Pankráci, odsouzen byl v Berlíně, po osvobození z koncentračního tábora bojoval dokonce po boku Američanů. Po roce 1948 ho čekala degradace, desítky let ponižování, aby se nakonec po roce 1989 dočkal povýšení na plukovníka a pohřbu s vojenskými poctami.

Děti by měly znát souvislosti, ale nejlépe se jim vnímají dějiny prostřednictvím životů lidí z okolí svého bydliště, nebo nejlépe přímo z rodiny. Minimálně zjistí, že nic není černobílé. Mimochodem při bádání jsem zjistil, že můj prastrýc nebyl také jen kladným hrdinou. Už jsme s dětmi z Oken pátrali po místě, kde za vesnicí spadlo letadlo (viz přiložené video), rád je zapojím i do obnovy památníku a pátrání po dalších souvislostech události z roku 1945.

A druhý zážitek.

Konečně jsem se zase vypravil na Svatojakubskou trasu. Bohužel jsem nemohl pokračovat v Polsku, kde jsem minule skončil, tak jsem se rozhodl napojit se na některou z dalších českých tras. A to musím do Vlašimi. Včera jsem proto k tomuto městu vyrazil ze svého rodiště ve Staré Boleslavi.

Chtěl jsem razítko do kredenciálu, a tak jsem zkusil, jestli někdo není v brandýském zámku. A měl jsem kliku, jediným, kdo tam seděl, byl amatérský historik Petr Enc. Člověk, který se stará o vojenské hroby v Brandýse, stojí za iniciativou Zachraňme válečné hroby a vlastní ojedinělý archiv dokumentů o tom, co se v regionu dělo za druhé světové války.

Zrovna psal článek o tom, jak někdo na brandýském hřbitově poničil hroby sovětských vojáků a dokonce je pokálel.

Paradoxní je, pokud si dobře pamatuji, že hroby sovětských vojáků vznikly převrstvením, to znamená, že pod rudoarmějci jsou pohřbeni desítky českých obětí první světové války. Ten, kdo (s prominutím) sraním vyjadřoval svůj názor, možná hanobil památku i svého prapradědečka, kterého kola osudu zavlekla někam do Haliče (nebo jako v mém případě do makedonského města Bitoja).

Zámek v Brandýse

Nahoru