Andy Allan Pour, kytarový poutník mezi Českou Lípou a Santiagem

Verze pro tisk |

Českolipská kytarová scéna v současné době nabízí řadu rozmanitých kapel, které se sice na jaře musely skrýt v co-vidové pauze jako všichni tuzemští hudebníci, ale v téměř uplynulém létě je bylo poměrně často slyšet na domácí půdě, ať už při Škole rocku nebo při samostatných koncertech. Je libo rockovou kytaru, akustické aranže anebo španělku? Chcete raději svižný melodický rock kapely OPTIMIK, užít si pop-rockové balady ILLUSIONS, prožít alternativu jako MANIODEPRESIVNÍ MAKACI, nebo si snad dopřát irské lidové balady s VĚROU KLÁSKOVOU and Her People? Ve všech těchto českolipských kapelách nyní působí Andy Allan Pour, mladý talentovaný kytarista, se kterým jsem si příjemně popovídal na začátku školního roku. Po vydařeném koncertě kapely OPTIMIK2 v Sosnové 28.8. se náš rozhovor točil nejen o budoucnosti všech jeho projektů, ale i o jeho prožitcích ze zajímavých cest.

Ahoj Andy, jak se Ti s Optimikem dneska hrálo?

Bylo to výborné! Kupodivu jsme hráli jako první, což pro OPTIMIK opravdu nebývá typické – většinou přicházíme na řadu v pozdních večerních hodinách, ale užili jsme si to. Zvuk byl perfektní a nakonec jsem byl rád, že jsme měli zahajovali, protože jsme asi jako jediní nezmokli (smích). Kluci z KINGS OF THE ASHES to ještě možná dali jen tak tak, ale hlavní hvězda LINGERS ON už hráli v plném dešti. Takže pouze pro pár desítek skalních.

S OPTIMIKEM NA NOVÉM ALBU

Vím, že hraješ ve spoustě zajímavých projektů, které se vynořily do aktivní podoby v posledních měsících, a to kvůli co-vidové pauze. I když OPTIMIK 2 existuje hodně let, ty ses k nim přidal poměrně nedávno, že?

Ano, bylo to asi před rokem. Kapelu jsem znal z různých akcí, ale osobně jsme se seznámili až přes bubeníka Davida Konráda, který znal mého tátu. David sám je výbo   rný kuchař a v Novém Boru má retrobufet, dělá catering na různé akce. Seznámili jsme se blíže, když zajišťoval jídlo na oslavu narozenin mé babičky, tam jsme dali slovo a později se propojili. Poslal mi nahrávky z nového alba, že bych něco zkusil. Já se pak za kapelou osobně vypravil a dohodli jsme se na další spolupráci.

A oni v té době hledali nového stálého kytaristu?

Ne, nejdříve šlo o záskok za kytaristu Ivana Škodu. Sice jsme na začátku hráli nejdříve všichni spolu, byli jsme vlastně ve skupině dva „električtí kytaristé“ (smích), takže naživo dokonce šest lidí na pódiu! Od ledna letošního roku jsem tam už jen já. Ivan se věnuje jiným projektům.

Zaslechl jsem Vás mluvit o nové desce. Jak to s ní vypadá, mohl ses zapojit do procesu tvoření, potažmo nahrávání?

Album bylo nahráváno v posledních přibližně dvou letech v Rozhlase v Praze, v České Lípě ve studia Petra Losa proběhl mastering. Na Youtube se již objevila ukázka, píseň Slunce, kam jsem dotočil kytaru a klávesy. Oficiální nosič bude hotov do konce letošního roku.

MILOVNÍK (NEJEN) KYTAROVÉHO HRANÍ

Banální, ale zásadní dotaz: co tebe samotného vůbec přivedlo ke kytaře?

Je to jednoduché, protože hudební geny máme v rodině: máma je zpěvačka, hraje na kytaru i klavír, táta obsluhoval baskytaru v různých českolipských skupinách; stylově se pohyboval v rocku, ale i folkové tvorbě či jazzu. Já jsem začal chodit do ZUŠ už od první třídy, sice jsem nejdříve hrál na klavír, ale pak se doma zmocnil mamčiny kytary, která mne zcela ovládla. To mi bylo asi 8-9 let. V 11, myslím, jsem vystupoval i s mamkou. Pak jsem si přidal i další nástroje: klavír, basu anebo i kontrabas.

Dá se tedy říct, že jsi multiinstrumentalista?

No prostě miluji veškeré hraní! Kontrabas se třeba náročně fyzicky ovládá, ale beru to pozitivně, je to pro mne jako pohybové cvičení (smích)!

Takže už chybí jen ty bicí…

Pozor, tak na ty jsem málem zapomněl, ty mám taky moc rád! Sice nemám ambice být další John Bonham (legendární bubeník LED ZEPPELIN – pozn. red.) anebo Mike Portnoy (ex-DREAM THEATER – pozn. red.), ale když mě to chytne, tak si za ně taky vlezu a buším (smích)!

Tahle pestrost nástrojů svádí k otázce, jestli neuvažuješ o čistě osobním albu, které by sis sám nahrál?

Jednou k tomu určitě dojde! Doma mám vlastní mini studium, takže si zachycuji nápady a když to sedne, tak si udělám aranži a klidně vypustím něco ven. Rád se světem podělím o vlastní hudební vize.

AMBICIÓZNÍ MAKACI A TALENTOVANÉ ILUZE

Mimo Optimiku hraješ také se skupinou MANIODEPRESIVNÍ MAKACI. Můžeš je lehce představit?

Tuhle bandu jsem založil před třemi lety s dlouholetým kamarádem Honzou Stárkem a z původní sestavy ještě ve skupině dnes figuruje klávesák Franta Štětina. Ze začátku jsme sice hráli pouze covery, nejvíce asi Pink Floyd. Později nás to ale přestalo bavit a dnes hrajeme vlastní věci. Drží nás taky fakt, že jsme v podstatě všichni odchovanci českolipského gymplu. V současné sestavě ještě najdeš bubeníka Sota a basu hobluje Matěj Lang.

Máte i nějaké ambice prorazit dál?

To určitě ano! Měli jsme nabídku nahrát studiovku, ale já jsem toho názoru, že se nejdříve musíme pořádně vyhrát naživo. Ale plány natáčet demo do budoucna určitě máme!

A co další kapela, se kterou nyní také vystupuješ, ILLUSIONS? Slyšel jsem od nich zatím jen útržky zajímavých baladických kousků. Ale znělo to velmi pohodově.

ILLUSIONS jsou podle mě velmi talentovaná kapela, která hraje skvělou energickou hudbu na pomezí popu a rocku. Vedle krásných balad ale dokážou zahrát i pořádný rockový nářez nebo i funky kousky. Hrají v Lípě už asi 7 let, já jsem se k nim přidal před 2 lety. Přes léto jsme měli unplugged koncerty v triu (další bude 16. 10. v Knihomilu v České Lípě), ale 18. 9. jsme odehráli koncert v kompletní sestavě v Chotovicích – spolu s již zmíněnými Optimikem a Makaky.

OD ROCKU KE KLASICKÉ HUDBĚ A PO SVÉM

Ač jsou tvé stěžejní kapely více méně rockové, zahlédl jsem na youtube i odlišné stylové nápady. Takže jistojistě brousíš i do jiných hudebních vod….

No samozřejmě, vedle rocku miluji silně klasiku, s mamkou hrajeme především irské a různé další lidové – vlastně se nebráním žádnému žánru, pokud mě hudba osloví a je kvalitní... Festival Lípa Musica v tomto období k návštěvám koncertů klasické hudby přímo svádí.

Které klasiky máš rád?

Rozhodně Beethovena, Dvořáka, Händela a samozřejmě Bacha. Hlavně ten poslední mne a kamaráda inspiroval ke společnému projektu BACH´N´ROLL, už jsi ho slyšel?

Jen letmo, to jsou předělávky vážné hudby do moderna?

Ano i ne. Kombinujeme v projektu různé zahraniční písně, kterým dáváme klasickou úpravu, ale po svém. Hrajeme směs: Händel, Simon Garfunkel, hard rockové pecky nebo i Vangelis, může to ale být i irská lidovka. Já osobně miluji barokní zpracování rockových klasik, které se třeba hodí i k živému hraní v historických památkách. Už jsme vystoupili třeba na Bezdězu nebo i ve Sloupu. Na českolipském náměstí jsme měli dokonce audienci 100 lidiček, ale musím říct, že komorní prostředí tomuhle typu hudby svědčí lépe.

Co pro tebe hudba znamená? Předpokládám, že by ses jí chtěl v budoucnu plně věnovat.

To stoprocentně, i když musím hraní koordinovat se studiem.

Prozadil bys, co přesně studuješ?

Studuji angličtinu a němčinu v bakalářském oboru Cizí jazyky pro cestovní ruch na univerzitě v Hradci Králové.

ZA FOTBALEM A ANTIPOUTÍ ZE SANTIAGA

Cestovní ruch znamená, že bys rád v budoucnu cestoval. Vím, že na youtube jsi loni zveřejnil hezký klip, videokoláž pod názvem I see change, ve které se objevují zážitky ze tvé cesty do španělského města Santiaga de Compostela. Jak ses vůbec k myšlence návštěvy tohoto místa dostal?

Zcela spontánně. Cítil jsem loni v létě, že si potřebuji vyčistit hlavu. A jelikož miluji fotbal, rozhodl jsem se vydat na zápas Barcelony. a pak odněkud přišla myšlenka poznat i jiný kout iberského poloostrova. Samozřejmě se nabízelo něco výjimečného, a napadlo mě, myslím, že to bylo po rozhovoru s tátou, slavné poutní místo. Rychle jsem doladil cestu a za tři týdny odletěl do Španělska.

Jaký byl tamní fotbal?

Výborný, protože jsem mohl zkouknout napínavý zápas s Betisem Sevilla, ve kterém padlo sedm krásných gólů! Messi sice nehrál, ale na stadiónu se objevil. Prošel jsem si i Barcelonu, navštívil spoustu hezkých památek, slavnou Sagradu nešlo samozřejmě ignorovat!

Když jsi pak vyrazil směr Santiago, šel jsi nějakou obvyklou poutní trasu?

Já vím, že poutníci mají průkazky, kam si dávají razítka z míst, kudy projdou. A většinou jdou po oficiální cestě. Ať to mají fakticky potvrzeno, že tamtudy prošli. Já ale zvolil jinou cestu, neboť nejsem „opravdový poutník“ a neměl jsem tolik času – šlo hlavně o cílovou destinaci. Nikdy jsem totiž nic takového nepodnikl. Byl jsem sám a chtěl zažít něco výjimečného, proto jsem bral pouť od konce. Šel jsem ze Santiaga směr vnitrozemí. Bez přípravy, prostě jsem tam doletěl a šel pak podle mobilu. Myslím, že to bylo směr Lugo, severovýchod. Měl jsem však co dělat. Došly mi síly, byl jsem sám a jako bych se trochu ztratil. Obvyklá cesta je samozřejmě dost dobře značena, jenže jak jsem šel z protisměru, lidé začali postupně ubývat a já najednou zjistil, že jsem sešel z cesty a dostal se někam, kde snad nikdo nikdy nebyl. Téměř 8 hodin jsem nikoho nepotkal.

Nedutám napětím, jak tohle nakonec dopadlo….

Až po 50 km pochodu jsem dorazil do malé vesničky, která byla jako z pohádky: když mne lidé zmoženého uviděli, hned mne posadili v hostinci ke stolu, občerstvili a samozřejmě nabídli volné ubytování. Tohle mne uvnitř hodně zasáhlo.

VIDÍM V SOBĚ ZMĚNU

A ta píseň vznikla až po tvém návratu? Má takové pozitivní vyznění.

Ne úplně. Ještě, než jsem odjížděl, měl jsem v mobilu uložené demo a koncept. Pustil jsem si některé pak pasáže, když jsem tam chodil třeba ve španělské přírodě. Po návratu jsem si utřídil myšlenky, spojil zážitky a do klipu použil koláž obrazů z té cesty. Myslím, že se to moc povedlo, měl jsem pocit změny uvnitř sebe, proto jsem píseň nazval Vidím změnu.

Je to moc pěkně zpracované! Chci se k té cestě ještě zeptat, zda se k tvé návštěvě Santiaga váže nějaký speciální duchovní zážitek?

V Santiagu je k vidění toho tolik, že jsem původně plánoval navštívit všech těch památek a míst ještě víc, ale nakonec jsem se přestal kamkoliv hnát, a jen se v klidu procházel, a přestal cokoliv řešit. Byl jsem samozřejmě i v hlavní svatojakubské katedrále, ta byla tehdy (možná stále je?) v přestavbě, a plná davu lidí. Já si ale intuitivně oblíbil kostel svatého Františka, v samotném centru města, pár desítek metrů od hotýlku. Tam jsem se jen tak posadil, a zkrátka seděl, a na nic nemyslel - bylo tam ticho a klid. Ještě jsem se tam potom vrátil.

Vnitřní očista?

Ano, a to dočista. Okusil jsem něco dosud neznámého – dobrodružství (úplně sám a na vlastní pěst v neznámé krajině) spolu s těmi poutnickými zážitky (absolutní klid, jako v kostele sv. Františka, totální vyšťavení se na cestách, k tomu třeba úžasná místní kuchyně) ve mně zanechaly velmi silný dojem. A samozřejmě chuť dále tvořit! Jsem za cestu do Santiaga opravdu moc vděčný.

Děkuji, Andy, za tvůj čas a za sdílení inspirativních zážitků, které pohladí duši. Přeji Ti ze srdce další zajímavé životní postřehy a  samozřejmě chuť nadále hudebně tvořit!

alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
Nahoru