V loňském roce se do stínu stoletého výročí vzniku republiky dostalo dvousté výročí vzniku Národního muzea, které je neméně významné. V první přednášce Vlastivědného spolku Českolipska letošního roku se k němu vrátil historik Ladislav Smejkal a připomněl některé osobnosti, které jsou s historií Národního muzea a naším regionem z doby Národního obrození spjati.
Až do osvícenství se nákupem různých předmětů zabývali ti nejbohatší, protože sběratelství, které provází lidstvo od pradávna – to byla a dodnes je vášeň až posedlost, která stojí hodně peněz a při které se do sbírek dostanou i věci líbivé, bezcenné a zbytečné. A právě jedním z úkolů muzeí je vtisknout těmto sbírkám systematičnost a punc odbornosti. Dalším, velmi důležitým úkolem je utvořit z nich obraz minulosti země či národa. Tato snaha se vyprofilovala při obrozování národů na konci 18. století. První takto chápané muzeum vzniklo v roce 1754 ve Velké Británii, na našem území v roce 1814 v Opavě. Dnešní Národní muzeum, které při svém vzniku neslo název přívlastek Vlastenské, bylo založeno o čtyři roky později. U zrodu stáli čeští vlastenci a příslušníci šlechty, kteří část svých sbírek muzeu darovali.
Tím nejvýznamnějším byl Kašpar Maria Šternberk a také František Hartig, majitel mimoňského zámku. František de Paula hrabě z Hartigu se narodil v roce 1789, pracoval v rakouských státních službách, byl zkušeným diplomatem, později ministrem. I on podlehl kouzlu sběratelství, zajímaly jej zejména preparáty zvířat. Muzeu věnoval velkou část své sbírky, stal se zakladatelem jeho zoologických sbírek. Po revolučním roce 1848 se stáhl do ústraní, napsal tři knihy pamětí (které ale nevyšly), zemřel v roce 1865.
Hrabě Šternberk vlastnil několik rozsáhlých sbírek, mezi nimi i mineralogickou. K jejímu roztřídění a popsání by vyzván Franz Xaver Maxmilián Zippe, rodák z Kytlice. Narodil se v roce 1791, gymnázium vystudoval v Drážďanech, filozofii, medicínu a chemii v Praze. Jeho koníčkem se stala mineralogie. Třídění sbírky se ujal s velkým zájmem. Doplnil ji i vlastními sběry ze svých pěších cest po Čechách a dalších zemích Evropy. Vytvořil 3000 krystalových modelů ze sádry. Na Jáchymovsku nalezl nový minerál, který dostal jméno po něm – zippeit, v našem regionu objevil v Ralské pahorkatině minerál, který pojmenoval po řece Ploučnici – polzenit. Sestavil geologickou mapu Čech. V šestnácti dílech Království českého statisticky a topograficky popsaného od J. G. Sommera popsal kvalitně geologický ráz české krajiny. Podnítil těžbu uhlí na Kladensku.
Zippe byl neobyčejně pilný a vzdělaný člověk, uznávaný profesionál. Stal se členem Vídeňské akademie věd, ředitelem Báňské akademie v Příbrami a členem Císařské akademie věd ve Vídni. Byl člověk skromný se sociálním cítěním. Ve Vídni založil nadace na podporu nadaných a chudých studentů. Práce v Národním muzeu pro něj byla vlasteneckým úkolem, za který nebral plat. Je považován za zakladatele české mineralogie. Národní muzeum na něj nezapomnělo. Zařadilo jej k vyvoleným českého národa, jejichž busty zdobí arkádu ve druhém patře budovy.
S historií Národního muzea je spjat i Václav Krolmus. Narodil se v roce 1790 v Březince u Bělé pod Bezdězem. Vystudoval filozofii na Karlově univerzitě a kněžský ústav v Litoměřicích – stal se knězem. Jeho životní zálibou se stala lidová slovesnost a archeologie. Ve třinácti sešitech mu vyšly Staročeské pověsti, zpěvy, obyčeje, hry, slavnosti a nápěvy ohledem na bájesloví českoslovanské. Terénní archeologie se mu stala velkým koníčkem, na svých průzkumných cestách nacházel spoustu předmětů. Stal se nejúspěšnějším českým amatérským archeologem. I jeho zásluhou se toto odvětví, do té doby součást starožitností, vyprofilovalo do samostatného vědního oboru. Václav Krolmus byl český vlastenec, přátelil se např. s Boženou Němcovou a Janem Nerudou. Svoji nesystematickou ale velmi rozsáhlou sbírku věnoval Národnímu muzeu.
Té se ujal Josef Ladislav Píč, rodák ze Mšena u Mělníka. Aby se zdokonalil v němčině, poslali jej rodiče studovat gymnázium do našeho města. Vysokoškolská studia dějepisu a zeměpisu absolvoval na Karlově univerzitě v Praze. Několik let byl profesorem na gymnáziích v Mladé Boleslavi a v Praze. Svůj staromládenecký život zasvětil práci a zejména archeologii. Od roku 1893 třídil jako kunsthistorik archeologickou sbírku v Národním muzeu, kterou doplňoval vlastními sběry z Mladoboleslavska, čímž upozornil, jak je tato lokalita na archeologické nálezy bohatá. V muzeu sestavil stálou expozici pravěké a raně středověké archeologie, která byla v té době nejlepší na světě. Psal odborné publikace, nejvýznamnější je třídílný svazek Starožitnosti země České. Osudným se mu staly falza rukopisů. Na vlastní pěst a bez povolení jich část nechal přezkoumat u francouzských paleografů, kteří, neznaje české souvislosti a jednající formálně, je označili za pravé. Ladislav Píč o tom napsal do Národní politiky - a potom už čelil obvinění vedení Národního muzea a hlavně posměchu a sžíravé kritice odborníků. Těžkou situaci nezvládl a v roce 1911 spáchal sebevraždu.
Významnou osobností, které si váží Národní muzeum i naše město, byl František Zoubek. Narodil se v roce 1832 v Kostelci nad Orlicí. Po studiích vyučoval v letech 1858 až 1863 v klášteře na českolipském gymnáziu. Byl velmi oblíbený mezi studenty a respekt a úctu si získal také u zdejších, většinou německých obyvatel, i když učil pouze česky. Poté působil v Praze v redakci Národních listů, později vedl časopis Památky archeologické. Velmi jej zajímala osobnost Jana Ámose Komenského. Sepsal jeho životopis, stal se uznávaným komeniologem. Sepsal zdařilé dějiny města Kostelce nad Orlicí. František Zoubek byl osobnost, které si Kostelečtí velmi vážili a v roce 1886 mu udělili čestné občanství, byl přijat do Královské české společnosti nauk a v našem městě je po něm pojmenovaná ulice. Zemřel v roce 1890 a je pochovaný na Vyšehradě.
V Národním muzeu pracoval i Václav Bolemír Nebeský i když ne jako odborník a kurátor sbírek ale přesto duší muzejník. Narodil se v roce 1818 v Novém Dvoře u Kokořína, i on studoval na českolipském gymnáziu. Překládal ze staroslověnštiny, také řecká a španělská dramata, byl básník silně ovlivněn K. H. Máchou. Jeho verše v nejznámějším díle Protichůdci jsou zcela opačné než Máchovy: nehleděl ke hvězdám ale do hlubin, jsou složité a nečtivé. Cítil se nepochopen. V Národním muzeu vykonával funkci sekretáře a pokladníka, což v době Bachova absolutismu nebylo snadné. Byl redaktorem Časopisu Národního muzea a jeho články vycházely i v dalších obrozeneckých časopisech (Květy, Česká včela). Jako první sepsal historii Národního muzea – k 50. výročí jeho vzniku.
Po návštěvě Národního muzea v Praze by měl mít Čech dojem, že se podíval na obraz, který charakterizuje jeho vlast po stránce přírodopisné a historické, cizinec by měl rozpoznat co je pro český národ typické, na které osobnosti může být pyšný, jaké je jeho bohatství. Tato vize provází naše Národní muzeum od jeho založení do dnešních dnů. Ji pracovníci této instituce rozvíjí a popularizují v Časopisu Národního muzea, periodiku, které začalo vycházet v roce 1827 a bez přerušení vychází dodnes. Kvůli ní se zasloužili o stavbu rozsáhlé novorenesanční budovy, dominanty Václavského náměstí, z jejichž oken sledují zlomové dějinné události, neboť ty probíhají pod Myslbekovou sochou svatého Václava. 130 let stará budova, v roce 1962 prohlášená za národní kulturní památku, prochází v současné době rozsáhlou rekonstrukcí, aby i dalším generacím dovolila nahlédnout do obrazu naší vlasti.