Poslouchali desky a jeli ve fetech, tak Jiří Rajt charakterizoval své dospívání. Veřejná bezpečnost se na něho a jeho kamarády zpočátku zaměřila především kvůli dlouhým vlasům. A také nešel k volbám, což se v sedmdesátých letech neodpouštělo.
„V osmnácti mě k nim poslala matka, jsem prý poslední, tak abych jim aspoň řekl, že volit nebudu. Šel jsem kolem volební místnosti a najednou ty dědci komoušský vylítli ven. Řekl jsem jim, že prostě nejdu. Když se mě ptali proč, odpověděl jsem, že jsem svobodný člověk. Pokud se nepletu, tak jsem u voleb nebyl ani v osmdesátém roce.“
Naštěstí si k němu moc nedovolovali. Rodina měla dobré postavení na dráze. Ještě mu ani nebylo devatenáct a už ho odvedli na vojnu do Čáslavi. Dokonce po něm chtěli, aby studoval poddůstojnickou školu a snažili se ho dostat do Socialistického svazu mládeže. Zpočátku ani nevěděli, že jel stále v drogách, především ve fenobarbitalu. Ale začali mu kontrolovat poštu a náčelník štábu si ho k sobě chtěl vzít jako osobního řidiče. Domníval se, že si ho pohlídá a z drog ho dostane. A tak simuloval nemocné srdce a dočkal se rozkazu, že všichni vojáci postižení toxikomanií půjdou domů. Na vojně tak vydržel jen čtyři měsíce. Musel se však léčit – zařídili mu pobyt v Červeném Dvoře, který mimochodem jako léčebna nealkoholových toxikomanů funguje doposud. Odtud utekl asi po třech nedělích. Následuje story publikovaná v Kriminalistickém sborníku, ze které jsem citoval minule. Tři měsíce ve vazbě a měsíc ve vězení. Také hrůzostrašný pobyt v Horních Beřkovicích, kde jeho a další mladé trestali za jejich postoje Plegomazinem a Neuleptilem. Při té příležitosti zmínil, že ho odtud zachránil dr. Kromholz.
„Až v této situaci jsem si uvědomil, jak na tom ve skutečnosti jsem. Bůh ví, jak bych dopadl. Nakonec bych jim měl být ještě vděčný,“ prohlásil Jiří Rajt na naší druhé schůzce.
Později už jen poslouchal desky, ale nijak se neangažoval, přestože své názory netajil. Dal si jednoho jointa v devadesátých letech a dnes ani nekouří. Jeho drogová kariéra tak trvala osm až deset měsíců.
Když jsme seděli v Nebi, připomněl jsem mu, že jsem se chtěl hlavně zeptat na to, jak se dostal do Cibulkových seznamů. Je si jist, že za to může Miroslav Klíč, s nímž se znal ze školky i školy. Lezl za nimi do hospody, i tady v Nebi. „Stále kolem mě kroužil. Potkali jsme se třeba u kamarádky v roce 1982. Chodil s ní. Kdybych věděl, co dělá, vůbec bych se s ním nebavil. Když jsem se pak našel v Cibulkových seznamech, byl jsem z toho úplně hotovej a hned jsem Klíčovi volal.“
Nakonec na něj narazil v Lípě.
„Co to má znamenat?“ křičel na něj.
„Jirko, to není možný. Oni to otočili,“ řekl mu tenkrát.
Asi v roce 1983 Klíč z Lípy odešel a na jeho místo nastoupil Aloiz Kozák z Boru. Seznámil se s ním tak, že si ho pozvali na oddělení pasů a víz.
„Pěkná vizáž, pronesl a posmíval se mi, že vědí všechno, co dělám, kde se pohybuju. Furt mi telefonovali, vyhrožovali, do bytu mi vlezli. Prý mám špatný vliv na mládež. Chtěli, abych se vystěhoval do Švédska. Já se ale oženil a dal pokoj. Vyšetřovali mě jen kvůli tomu, že jsem byl členem Jazzové sekce. S Kozákem jsem se po revoluci potkal – dělal pro mě sklářskou surovinu. Oslovil jsem ho, ale vůbec nevěděl, kdo jsem. Myslel si, že jsem taky policajt, tak jsem mu řekl, že po mně šlapal.“
Kouzlem nechtěného je skutečnost, že se oběť i jeho policajt narodili ve stejný den, jen rok měli jiný.
Než jsme se rozešli, vyprávěl mi také zajímavou historku z vazby v litoměřickém vězení. Na cele jich bylo mezi jedenácti a třinácti. Kromě několika jehovistů s ním seděl i poloviční Žid, který na stejném místě čekal v roce 1945 na transport. Šlo o známého psychologa Karla Kulhánka. Jiří Rajt se už tehdy zajímal o esoteriku a psychologii, a tak si dobře rozuměli a vedli spolu dlouhé debaty, Karel Kulhánek mu doporučil některé autory a několik knih mu i věnoval.
Po revoluci byl v českolipském depu Jiří Rajt zvolen zástupcem předsedy odborů, v roce 1992 odešel a začal podnikat. V politice se neangažoval. Už ani dlouhé vlasy nenosí.