Karel H. – Příběh postvánoční

„Tak co, jak to dopadlo?“ zeptal jsem se, když jsem potkal zastupitele Slaného po Vánocích u sportovní haly.

„Myslel jsem, že vás zabiju, Karle, ale pak mi to přišlo jako dobrej vtip,“ odpověděl mi.

„Jak to myslíte?“ Vůbec jsem netušil, co na mé službičce bylo vtipnýho, spíše jsem čekal, že za ni dostanu nějaký to cigárko nebo pivko.

---

Po skončení posledního zastupitelstva, po kterým jsme se přesunuli na malý rautík do Crystalu, za mnou přišel a tajůplně povídá: „Hele, Karle, vy znáte toho Atilu, toho Maďara, co kreslí různý obrázky, třeba ty, co jsou tady na Crystalu zvenčí.“

„No, jasně, že ho znám,“ přiznal jsem.

Vzal mě stranou a přitáhl si mě blíže. „Víte, chtěl bych dát své ženě nějaký netradiční dárek k Vánocům.“

„Nějakej obrázek?“ pomohl jsem mu.

„Myslíte, že by jí dokázal nakreslit podle fotky?“

„To by určitě dokázal. Mě dokáže kreslit i bez fotky.“

Chvíli šmátral v kapse a potom z ní vytáhl obálku.

„Je tam ta fotka a peníze. Na fotce je moje žena v plavkách. Domníváte se, že má dost velkou představivost, aby ji nakreslil bez plavek?“

Takhle červenýho jsem ho neviděl, ani když zjistil, že nebude v žádný koalici.

„To Atila zvládne úplně s přehledem.“ Málem mi ujelo, že si Atila dokáže představit úplně všechno a že nějaký kozy jsou to nejmenší.

Atila si dal na čas, obraz přinesl na poslední chvíli, ale rovnou ho nechal i zarámovat a zabalit. Na první pohled to byl dárek, po kterým každá ženská touží. Já ho pak Slanýmu taxíkem, co mi ho Atila zaplatil, doručil chvíli před tím, než měl bejt zase rozbalenej. S díky jsem odmítl porci kapra a vyrazil za klukama pod most, aby mi nesežrali všechen vlašák.

---

Pak jsme se týden nepotkali. Až teď.

„Tak co bylo na obrázku vtipnýho? Atilovi se vaše žena nepovedla?“

„Hele, poslouchejte Karle, nechtěl po vás nějakou podobnou službu ještě někdo?“

Moc se mi s přiznáním ven nechtělo. „Proč myslíte?“ zvolil jsem odpověď otázkou.

„Moje žena dárek rozbalovala, tchýně jí zvědavě nakukovala přes rameno, já se tetelil v křesle a najednou …“

„Ne, nepokračujte. To není možný! Ten Atila je debil. Víte, on slavil celý prosinec tu svoji padesátku. Máte, prosím vás, v mobilu čísla dalších zastupitelů?“

„Kterých?“

„Třeba Ježáka, Ranince, Vlčka, Mášky a toho ředitele z pekárny.“

„Na ty mám. Chcete jim zavolat?“

„No … a taky budu muset zavolat některým zastupitelkám.“

„Doufám, že ne soudružce Nedvědový.“

„No, tý taky.“